Kořeny arabské kuchyně pocházejí od vaření „pod stanem“. Recepty kočujících kmenů však byly spíše hrubými náčrtky než přesným kuchařským postupem. V jejich receptech se objevovaly dobře přemístitelné ingredience jako rýže nebo datle či „pojízdné zásoby“ jako ovce nebo velbloudi.

Na karavanních cestách přes Střední východ byly objevovány stále nové a nové druhy koření a zeleniny a tak mohly být přidány k již existujícímu repertoáru. Každý nový objev byl přidán do stravy v množství stravitelném v určitému kmenu – je pravdou, že kuchaři věděli o možných odchylkách od stávajících receptů, které v podstatě založily arabské pokrmy dnešní doby.

Kočující beduíni ovlivňovali rozšíření arabské kuchyně, zejména ze Sýrie, Libanonu, Palestiny a Egypta, což mělo za následek různorodou kulturu pokrmů a nápojů. Libanon měl největší vliv na moderní středovýchodní kuchyni. Nemalou roli v tom hrálo podnikání Libanonců, které v podstatě pomohlo k šíření arabské kuchyně do celého moderního světa. Libanonský kuchařský vliv a obchodní zkušenosti dovedly poskytnout strukturu exotické kuchyně a uznat arabskou kuchyni jako mezinárodní.

Pohostinství v arabském světě si nezadá s ničím. A nelze to vyjádřit ničím lepším než letitým zvykem, kdy se čerstvě uvařená káva nebo mátový čaj podá každému hostovi, ať už při obchodním nebo přátelském setkání.

Cizinec, který si dá ten čas naučit se experimentovat s touto znamenitou kuchyní, bude okamžitě uspokojen a odměněn mnoha báječnými překvapeními. Arabská kuchyně může soupeřit s jakoukoliv mezinárodní kuchyní pro svou originalitu a dobrou chuť. A protože v podstatě zahrnuje všeobecně jednoduché, přírodní a snadno stravitelné potraviny a má vysokou výživnou hodnotu, řadí se vysoko do výživných hodnot dnešní společnosti, které jde v kuchyni také o zdraví.

Arabskou kuchyni můžeme rozdělit podle polohy jednotlivých zemí, na země Blízkého východu (Irák, Jemen, Jordánsko, Libanon, Sýrii), země Perského zálivu (Bahrajn, Kuvajt, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar, Omán) a Afriku (Egypt a země tzv. mághribské oblasti: Libye, Tunis, Alžír a Maroko.)